Název judikátu: Bezdůvodné obohacení, hodnota užívacího práva.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 03/31/2009
Spisová značka: 33 ODO 1571/2006
Typ rozhodnutí: Rozsudek
Heslo:
Dotčené předpisy:
Kategorie rozhodnutí: C

33 Odo 1571/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců

a) E. V., b) J. Č., a c) L. Č., všech zastoupených advokátem, proti žalované D. p. P., akciové společnosti, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 7 C 2/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2006, č. j. 11 Co 542/2005-396, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 34.836,16 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. června 2005, č. j. 7 C 2/96-371, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému z původních žalobců J. a L. Č. 3.451.748,14 Kč včetně požadovaného příslušenství. Zároveň uložil žalované povinnost zaplatit každému z těchto žalobců 294.568,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. listopadu 1997, č. j. 7 C 2/96-35, jímž bylo rozhodnuto tak, že základ nároku je důvodný, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. února 1999, č. j. 17 Co 261/98-53, a na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. září 2000, č. j. 28 Cdo 1213/99-87, jímž bylo dovolání žalované zamítnuto, dospěl soud prvního stupně k závěru, že J. a L. Č. byli v rozsahu 11/228 spoluvlastníky pozemků v k. ú. M. o výměře 23.184 m2. Žalovaná bez právního důvodu užívala díly pozemků žalobců, aniž jim za toto užívání cokoliv platila, a bez souhlasu ostatních spoluvlastníků vybudovala na pozemcích zpevněné plochy. Pro věc samu soud prvního stupně nepovažoval za rozhodující, zda je výsledek činnosti žalované stavbou, jelikož pro výši bezdůvodného obohacení je potřeba vycházet ze stavu pozemků, v jakém se nacházely v okamžiku, kdy je žalovaná (její právní předchůdce) začala užívat (tj. bez zpevněných ploch). Vycházeje ze závěrů revizního znaleckého posudku Ú. s. i. V. u. t. v B. ze dne 27. února 2004 o výši nájemného z dotčených pozemků bez zpevněných ploch, za současného přihlédnutí k částečnému plnění žalované a k účinkům vznesené námitky promlčení, dospěl soud prvního stupně k závěru, že každému z původních žalobců náleží z titulu bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 1994 do 31. 12. 2004 na jistině částka 1.880.351,76 Kč, přičemž žalovaná každému z nich již zaplatila částku 2.049.906,90 Kč (zahrnující rovněž příslušenství).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 2006, č. j. 11 Co 542/2005-396, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci L. Č. částku 841.611,- Kč s příslušenstvím a procesním nástupcům zemřelého J. Č. – E. Č., E. V. a J. Č., oprávněným společně a nerozdílně částku, 841.611,- Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. S přihlédnutím k již pravomocnému mezitímnímu rozsudku ze dne 6. listopadu 1997, č. j. 7 C 2/96-35, se neztotožnil se závěrem, že při vyčíslení bezdůvodného obohacení je potřeba vycházet ze stavu pozemků v okamžiku, kdy je začala výlučně užívat žalovaná (resp. její právní předchůdce). Jestliže žalobci uplatňují nárok na vydání bezdůvodného obohacení za dobu, kdy byly na pozemcích již vybudovány zpevněné plochy, odpovídá jeho výše majetkové hodnotě, jakou získala v rozhodném období nadužíváním svého spoluvlastnického podílu na úkor žalobců. Každému z žalobců proto náleží (mimo období, za něž je nárok promlčen) částka 2.891.567,96 Kč, přičemž v důsledku dílčího plnění žalované na každý z těchto požadavků ve výši 2.046.906,90 Kč zbývá doplatit částku 841.661,- Kč.

V dovolání, jehož přípustnost žalovaná opírá o § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k jejímu tvrzení, že odstavné plochy na pozemcích v rámci její provozovny jsou spojeny se zemí pevným základem a tudíž jsou samostatnou věcí náležející jen jí; k uvedenému tvrzení odvolací soud přitom neprovedl žádné dokazování. Žalovaná nadále prosazuje závěr, že stavba, která byla na předmětných pozemcích vybudována, je účelovou komunikací, jež byla zkolaudována příslušným správním orgánem, a vztahuje se tak na ni zákon č. 13/1997 Sb. o pozemních komunikacích, který odlišuje vlastnictví komunikace od vlastnictví pozemku. Na podporu těchto závěrů odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. března 1996, sp. zn. I. ÚS 198/1995, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93. Má zato, že na danou věc nedopadají závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97; naopak odvolací soud pominul nález Ústavního soudu ze dne 24. října 2000, sp. zn. II. ÚS 325/2000 Sb., podle něhož jsou stavby, tratě i komunikace samostatnou věcí podle § 119 obč. zák. Není srozuměna se závěrem, že výši bezdůvodného obohacení je nutno určit částkou zohledňující skutečnost, že na sporných pozemcích jsou situovány odstavné plochy a komunikace, které vybudovala. Připouští, že získala bezdůvodné obohacení na úkor žalobců tím, že na pozemcích vystavěla komunikaci, aniž s nimi měla uzavřenu řádnou nájemní smlouvu; je tak povinna vydat hodnotu odpovídající nájemnému z pozemků, ovšem ve výši odpovídající stavu pozemků prostých staveb (odstavných ploch). Výše bezdůvodného obohacení je dána počátečním stavem věci a není možné ji měnit podle hodnoty komunikací, které byly na její náklady následně vystavěny.

Žalobci navrhli dovolání zamítnout.

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny. Žalovaná žádnou z uvedených vad podle obsahu dovolání nenamítá
a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se proto zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak byly žalovanou obsahově vymezeny, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout výhradou, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naplnění tohoto dovolacího důvodu žalovaná spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud při rozhodování pominul, že odstavné plochy a účelové komunikace, které na sporných pozemcích vybudovala, nejsou součástí pozemků, nýbrž samostatnými věcmi v jejím výlučném vlastnictví.

Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá
v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne,
že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatelka tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek
je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li
se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).

Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Skutkový závěr, že výsledek stavební činnosti žalované na pozemcích p. č. 3147 a p. č. 3139/3, 3139/4, 3139/6 a 3139/7 (dříve p. č. 3139/2) je součástí těchto pozemků, učinil odvolací soud –jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku – ze znaleckého posudku V. š. e. ze dne 19. 12. 2001, č. 16A4/2001 a z revizního znaleckého posudku Ú. s. i. V. u. t. v B. ze dne 27. února 2004, č. C 989. Oba znalecké posudky ve své nálezové části vycházely z účastníky nezpochybněného zjištění, že na dotčených pozemcích „se nenacházejí žádné klasické pozemní stavby typu budov, ale pouze zpevněné plochy s technickým příslušenstvím“ s tím, že „zpevněné plochy mají charakter středně těžkých vozovek s živičným povrchem, přičemž jejich celková plocha zaujímá asi 75 % plochy p. č. 3139/6 a 50 % p. č. 3139/4, to je celkem asi (13.429x0.75)+(8.364x0.50) = 14.250m2. Zbytek ploch pozemků je převážně zatravněn a má charakter zelených oddělovacích pásů, náspů vyrovnávajících terénní rozdíly či pruhů podél vnějšího oplocení areálu“ (č. l. 3 a 4 znaleckého posudku ze dne 19. 12. 2001). Z bodu 1. 12 revizního znaleckého posudku ze dne 27. února 2004 vyplývá, že pozemky v k. ú. M. č. 3147, 3148, 3139/3, 3139/4, 3139/6 a 3139/7, nacházející se v areálu D. p. P. – Garáže K., „jsou situovány převážně v oblasti zpevněných ploch určených pro parkování autobusů. Tyto pozemky jsou v souladu s územním plánem hl. m. Prahy užívány jako zařízení a plochy pro hromadnou dopravu osob“ (č. l. 1. 12. 3 posudku). Nelze proto než dospět k závěru, že stavebními úpravami právního předchůdce žalované byly dotčené pozemky upraveny na zpevněnou plochu, která je vždy součástí pozemku a nikoliv samostatnou věcí.

Z pohledu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze tedy uzavřít, že odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. proto nebyl uplatněn opodstatněně.

Stojí zato připomenout, že podle § 120 obč. zák. součástí věci je vše, co k věci podle její povahy náleží a nemůže být od věci odděleno, aniž by se tím věc znehodnotil; součástí věci je její část, jejíž oddělení znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být jen ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Znehodnocením se míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti, slouží svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2006, sp.zn. 20 Cdo 1781/2006). Ostatně již v rozsudku ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, publikovaném v Soudních rozhledech č. 8/1998, Nejvyšší soud uvedl, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Pokud však jde o zpevněnou plochu, lze vyjít z dovolatelkou zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, publikovaného v Právních rozhledech č. 1/2000, ve kterém se uvádí: „Podle § 2 odst. 3 zák. č. 344/1992 Sb. (katastrální zákon), ve znění zák. č. 89/1996 Sb., se pozemky člení podle druhů na ornou půdu, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny, lesní pozemky, vodní plochy, zastavěné plochy a nádvoří a ostatní plochy. Podle charakteristiky druhu pozemků pro účely katastru nemovitostí – Příloha 1 k vyhl. č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, jsou „ostatní plochy“ vymezeny jednak negativně jako pozemky neuvedené v předcházejících druzích pozemků (bod 1. přílohy), jednak pozitivně charakterem způsobu využití podle bodu 2. přílohy. Pod tímto bodem jsou jako druhy pozemku – ostatní plochy mj. uvedeny dráhy, dálnice, silnice, ostatní komunikace, sportoviště, hřbitovy, manipulační plochy. Ostatní komunikace jsou pak blíže charakterizovány jako místní a účelové komunikace včetně parkovacích ploch, veřejných prostranství, chodníků a parkových cest. Uvedené pojmy tak představují určitou kvalitu pozemku, jsou názvy pro druh pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování (zejména stavební činností) povrchu pozemku. Nemohou tedy být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim či osud; nelze je od pozemku oddělovat.

Není ani dobře představitelné,  že by někdo mohl převést na jiného parkoviště, chodník nebo tenisový kurt bez současného převodu pozemku, na němž se tato „zařízení“ či „konstrukce“ bezprostředně nacházejí“ (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002). Jinými slovy řečeno „parkoviště, představované pozemkem, jehož povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není z hlediska občanskoprávního stavbou“. Žalovaná prosazuje názor, že odstavné plochy jsou účelovou komunikací podle zákona č. 13/1997 Sb. ve znění platném do 31. 12. 1997 a tedy samostatnou stavbou. Přehlíží ovšem, že podle § 2 odst. 1 citovaného zákona pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti. Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, přičemž účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu (§ 7 odst. 1 a 2 cit. zákona). S přihlédnutím ke zjištěním učiněným z obou znaleckých posudků (viz čl. 1. 2. 1. posudku ze dne 19. 12. 2001 a čl. 1. 12. 3 posudku ze dne 27. února 2004) sporné pozemky neslouží k dopravě (nejsou dopravní cestou podle § 2 odst. 1 zákona č. 13/1997) mezi jednotlivými nemovitostmi žalované v rámci jejího (uzavřeného) areálu autobusových garáží, nýbrž k parkování autobusů městské hromadné dopravy. Z pohledu uvedených závěrů bylo proto nadbytečné zabývat se výhradou žalované o aplikovatelnosti nálezů Ústavního soudu ze dne 29. března 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95, ze dne 24. října 2000, sp. zn. II. ÚS 325/2000, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93.

V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná zpochybnila závěr odvolacího soudu dovozující, že ekonomická protihodnota toho, co žalovaná získala užíváním společné nemovitosti ve větším rozsahu, než odpovídal velikosti jejího spoluvlastnického podílu (aniž za to žalobcům cokoli platila), je dána hodnotou práva nájmu k pozemkům vycházející z faktického stavu pozemků a zohledňující stavební úpravy na nich provedené. Zároveň zpochybnila závěr o okamžiku určujícím výši bezdůvodného obohacení.

Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který opadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vydáno, je zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze vydat. Ustanovení § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. výslovně upravuje, že tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho, že by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky) byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá obohacení druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu. Vzhledem k tomu, že spoluvlastník, který věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) nemusí vydávat pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. [k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod C 1505, ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, uveřejněné v Souboru pod C 261, ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 11/2004, nebo ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005, nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/2005].

V

posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že v období, za něž je bezdůvodné obohacení požadováno, byli účastníci podílovými spoluvlastníky dotčených nemovitostí. Právní předchůdkyně žalované vyčlenila části pozemků č. p. 3147 a č. 3148, začlenila je do pozemku č. p 3139/2 a bez souhlasu spoluvlastníků na uvedených částech pozemků vybudovala autobusové garáže K. a odstavná stání pro autobusy městské hromadné dopravy. Tímto jednáním vyloučila žalobce z možnosti užívat společné nemovitosti a realizovat práva odpovídající jejich spoluvlastnickému podílu. V situaci, kdy žalobci neměli možnost nemovitosti užívat (resp. neužívali je) a žalovaná za užívání společné věci v rozsahu převyšujícím její spoluvlastnický podíl nic neplatila, došlo na její straně k získání bezdůvodného obohacení, které je povinna žalobcům vydat způsobem uvedeným v § 458 odst. 1 obč. zák., tj. poskytnutím finanční náhrady.

Z hlediska rozsahu obohacení, jež má být vydáno, je rozhodující stav v okamžiku, kdy bylo nabyto nebo kdy se přijaté plnění stalo bezdůvodným obohacením. V té souvislosti se např. výše bezdůvodného obohacení získaného užíváním cizí věci odvíjí od prospěchu, jehož se obohacenému dostalo. V případě užívání bytu, jiných prostor či nemovitosti bez právního důvodu se výše bezdůvodného obohacení poměřuje s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase (srovnej. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Spáčil, J., Občanský zákoník, komentář, C. H. BECK, 10. jubilejní vydání 2006, str. 824-825). Jestliže z objektivního hlediska nelze bezdůvodné obohacení vydat in natura, nastupuje povinnost místo něj poskytnout peněžitou náhradu. Její výše má představovat protihodnotu toho, co nelze vydat, a to podle hodnoty plnění v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno.

Žalovaná se mýlí, dovozuje-li, že pro určení výše jí získaného bezdůvodného obohacení je rozhodující okamžik, kdy začala sporné nemovitosti užívat nad rozsah svého spoluvlastnického podílu. Pomíjí přitom, že se na úkor žalobců (jejich právních předchůdců) bezdůvodně obohatila nejen jednorázově k datu, kdy sporné pozemky ve spoluvlastnictví začala výlučně užívat, nýbrž že v takto založeném stavu bezesmluvního bezplatného užívání pokračovala do 31. 12. 2004, tj. po dobu delší deseti let. K získávání bezdůvodného obohacení tak nedocházelo jen před vybudováním odstavných ploch pro stání autobusů a vnitřních komunikací, ale každodenně po celou dobu od 1. 1. 1994 do 31. 12. 2004. Je proto pochopitelné, že výše ekonomického ekvivalentu hodnoty užívacího práva odpovídajícímu nájemnému se v tomto období měnila a byla dána tím, co by žalobci utržili, pokud by v rozsahu svého spoluvlastnického práva části pozemků pronajímali a to v takovém stavu, v jakém se pozemky nacházely. Jestliže v důsledku stavební činnosti žalované došlo ke zvýšení užitné hodnoty společných pozemků projevující se v možnosti požadovat při jejich pronájmu vyšší (v místě a čase obvyklé) nájemné, je pochopitelné, že se tím zvyšuje i výše případného bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu bezesmluvním bezplatným užíváním.

Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolatelka prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu odvolacímu soudu vytkla, že překročil žalobní návrh, přiznal-li žalobcům nad rámec skutkového vymezení žaloby nárok na alikvotní část nájemného za pozemky včetně odstavných ploch přesto, že tomu odpovídající skutková tvrzení žalobci doplnili až podáním ze dne 5. 4. 2004.

Překročení žalobního návrhu v rozporu s ustanovení § l53 odst. 2 o. s. ř. je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou není ovšem řízení zatíženo.

Již v žalobě ze dne 19. prosince 1995 žalobci přednesli skutkové tvrzení, že „právní předchůdce žalovaného nejenže vyčlenil části pozemků č. parcely 3147 a 3148 uvedené pod bodem II písm. B/ a provedl jejich začlenění do svého pozemku č. parcely 3139/2 bez vědomí a souhlasu žalobců, jakož i dalších spoluvlastníků, nýbrž také proti vůli žalobce a zcela v rozporu s jejich zájmy na uvedených částech pozemků vybudoval odstavnou plochu pro jím užívaná motorová vozidla – autobusy“ (viz bod IV. žaloby). Tvrzení o existenci odstavných ploch žalobci doplnili podáním ze dne 28. června 1996 v tom směru, že „na celém pozemku vybudoval v 70. letech žalovaný, resp. jeho právní předchůdce, autobusové garáže K. a odstavná stání pro autobusy městské hromadné dopravy“, přičemž „po celou dobu, po níž žalovaný – coby menšinový spoluvlastník předmětných pozemků – užívá výhradně
a výlučně sám předmětné pozemky, neplatí žalobcům (ani ostatním podílovým spoluvlastníkům) žádnou úhradu za jejich užívání“. Žalobci tedy nejpozději podáním ze dne 28. června 1996 uvedli další rozhodující skutečnost, tj. údaj nutný k posouzení rozsahu získaného bezdůvodného obohacení žalované, přičemž svůj nárok stále opírali o tentýž skutek (skutkový děj), popsaný v žalobě.

Jelikož se dovolatelce nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud její dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Žalovaná sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnila. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšná žalovaná povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 3 bodu 6., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 17 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 28.374,,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 900,- Kč, a 19 % DPH ve výši 5.562,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. března 2009

JUDr. Václav D u d a , v. r.

předseda senátu

Zdroj: www.nsoud.cz