Rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009
 

Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 05/31/2011
Spisová značka: 30 Cdo 3378/2009
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Neplatnost právního úkonu
Žaloba určovací
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák.
§ 80 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí: C

30 Cdo 3378/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci:

žalobců a) Stavební služby Znojmo, s. r. o., se sídlem ve Znojmě, Dvořákova 21, zastoupeného JUDr. Romanem Vaňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, b) STALCON, s. r. o., se sídlem ve Znojmě, Dvořákova 21, a c) Ing. arch. D. C.,

proti žalovaným 1) městu Znojmo, se sídlem ve Znojmě, Obroková 10/12, zastoupenému JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, 2) POZEMNÍM STAVBÁM ZNOJMO bytovému družstvu, se sídlem ve Znojmě, Alešova 992/10, 3) Stavebnímu bytovému družstvu ATLANTA, družstvu, se sídlem v Novém Šaldorfu 162, zastoupeným JUDr. Jiřím Orsinim, advokátem se sídlem ve Znojmě, nám. Republiky 19, a 4) Družstvu PLUS, družstvu, se sídlem ve Znojmě, Dobšická 3580/17, zastoupenému JUDr. Petrem Ilkem, advokátem se sídlem v Příměticích 17, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 1189/2004, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2008, č.j. 17 Co 108/2006-248, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. června 2008, č.j. 17 Co 108/2006-248, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 29. září 2005, č.j. 12 C 1189/2004-167, řízení [o určení, že kupní smlouva ze dne 29. října 2002, uzavřená mezi žalovaným 1) jako prodávajícím a žalovanými 2), 3) a 4) jako kupujícími, je neplatná (dále též „žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy“ nebo „určovací žaloba“) ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným 1) až 4) zastavil (výrok I.), ve vztahu mezi těmito účastníky dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok II.), zamítl shora uvedenou žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a) a c) a žalovanými 1) až 4) (výrok IV.). Dospěl k závěru, že žalobcům nesvědčí naléhavý právní zájem na určení, že předmětná kupní smlouva je neplatná, neboť právní postavení žalobců by se nijak nezměnilo. Žalobci učiněný odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 842/97 [publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/2001 (dále již „R 9/2001“)], podle kterého „Neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná (§ 80 písm. c/ o.s.ř.),“ „nepostačuje na doložení naléhavého právního zájmu žalobců vzhledem ke skutečnosti, že v tomto judikátu soudy vycházely z jiné skutkové situace, než je dána v tomto případě.“ Z odůvodnění písemného vyhotovení uvedeného rozsudku plyne, že se soud prvního stupně (i přes skutečnost, že neshledal naléhavý právní zájem žalobců na určení neplatnosti smlouvy) žalobou zabýval i z věcného hlediska.

K odvolání žalobců a) a c) Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku III. (jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy) podle § 219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil, změnil jej v nákladovém výroku IV. a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se však neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně ohledně absence naléhavého právního zájmu žalobců na jimi požadovaném určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Zaujal právní názor, že jde-li o nabídkové řízení v souvislosti se záměrem obce převádět nemovitý majetek ve vlastnictví obce se zájemci o koupi, kteří se účastní nabídkového řízení, pak u včas přihlášeného účastníka nabídkového řízení je rozsudek, kterým soud určí, že smlouva uzavřená s jiným zájemcem o koupi je neplatná, dostatečným podkladem k tomu, aby se opomenutý zájemce, tedy opomenutý a včas přihlášený účastník nabídkového řízení, mohl domáhat práv, která mu porušením povinností orgány obce byla upřena. Protože bylo v řízení nepochybně prokázáno, že se žalobci účastnili vyhlášeného nabídkového řízení a že se do něj přihlásili včas, mají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě byly nemovitosti převedeny jiným subjektům (zde žalovaným 2/ až 4/). Odvolací soud v tomto směru odkázal na judikát R 9/2001 řešící otázku naléhavého právního zájmu neúspěšného účastníka nabídkového řízení (ve prospěch závěru, že takový účastník má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná). Poté odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek i z věcného hlediska a shledal jej věcně správným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně a) (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a dále podle písm. b) téhož par. o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). V něm předně popisuje procesní genezi sporu a následně předloženou dovolací argumentací oponuje právnímu názoru, který odvolací soud v napadeném rozsudku zaujal v souvislosti s věcným přezkumem rozsudku soudu prvního stupně, a dospívá k závěru, že předmětná kupní smlouva je (absolutně) neplatná. Dovolatelka rovněž poukazuje na procesní pochybení v řízení a ze všech těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání dovolatelky se písemně vyjádřily žalované právnické osoby 1) až 3) (ve stručnosti shrnuto) odmítající dovolací argumentaci dovolatelky.

Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první Čl. II, bodu 12, věty před středníkem, zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů.

Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně.

Uvedené platí i pro posuzovanou věc. Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně formálně potvrdil (podle § 219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu posoudil jinak. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy (nadto jdoucí i věcné posouzení žaloby soudem prvního stupně, jež bylo „také“ důvodem k zamítnutí žaloby, je irelevantní; skutková zjištění a závěry soudu jsou v tomto smyslu nepoužitelné a tedy bezcenné), odvolací soud zaujal odlišný právní názor (ve prospěch závěru, že žalobcům svědčí naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě) a z věcného hlediska přezkoumal napadený rozsudek. Rozsudek odvolacího soudu je tedy rozhodnutím měnícím, proti němuž je dovolání ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, nezávisle na tom, že odvolací soud v daném směru přistoupil k nesprávnému poučení účastníků.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není správný.

Dovolatelka mj. uplatnila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vycházející z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu].
V daném případě integrální součástí právního posouzení věci jsou dvě (na sobě závislé) otázky týkající se procesněprávní a hmotněprávní stránky věci. Řešení první otázky se týká posouzení naléhavého právního zájmu žalující strany na určení, že předmětná kupní smlouva je neplatná, a pouze závěr, že na této žalobě má žalující strana naléhavý právní zájem, umožňuje zabývat se též řešením otázky druhé, tj. meritem věci. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku oproti soudu prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že v daném případě žalující strana má naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy. Nejvyšší soud je však jiného právního názoru, a to z následujících důvodů.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004).

V judikatuře Nejvyššího soudu se konstantně uplatňuje právní názor, že neúspěšný účastník nabídkového řízení má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu obecního majetku ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. (viz. odvolacím soudem odkazovaný judikát R 9/2001), event. na určení vlastnického práva obce k tomuto majetku, došlo-li na základě smlouvy (již) ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek ze dne 27. září 2010, sp. zn. 1250/2009, in www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud rovněž judikoval, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§ 80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001]. Jestliže však právní postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 (in www.nsoud.cz).
Pokud neúspěšný zájemce o koupi obecního majetku zpochybňuje zákonnost (platnost) majetkoprávního úkonu obce, na jehož základě byl předmětný majetek převeden na jinou osobou (zájemce o koupi), a podanou žalobou míní odstranit (učiněným převodem pro něj nastanuvší) stav právní nejistoty, je třeba jím podanou žalobu posuzovat z hlediska toho, zda – bylo-li by jí vyhověno – by vskutku (objektivně) mohla taková soudní deklarace žalobcův stav právní nejistoty odstranit potud, že by žalobce mohl (opětovně) usilovat o koupi předmětného obecního majetku. V situaci, kdy majetkoprávní úkon obce, o jehož neplatnost prostřednictvím určovací žaloby žalobce usiluje, představuje smlouvu o převodu nemovitosti, jejímž předmět byl (úplatný) převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, podle které byl již vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (přísl. katastrálním úřadem) povolen ve prospěch jiného osoby (zájemce), lze jen stěží uvažovat o tom, že může žalobci na takto zformulované žalobě (o neplatnost převodní smlouvy) svědčit naléhavý právní zájem. Určovací žaloby přece musí sloužit potřebám praktického života a být vhodným procesním prostředkem (nástrojem), jenž bude sloužit k minimalizaci dalších soudních sporů a nikoliv iniciovat další soudní spory. V tomto případě by se vyhověním žalobě na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti nic nezměnilo v poměrech žalobce, ani v poměrech žalované obce, ale ani v poměrech úspěšného zájemce o koupi, resp. nabyvatele nemovitostí podle žalobou napadené smlouvy. Uvedený rozsudek by se totiž nemohl stát podkladem k provedení zápisu (ve formě záznamu ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch obce a zakládal by tak (logicky) situaci přispívající k nezbytnému podání další určovací žaloby, tentokrát na určení, že obecní majetek, jenž byl předmět kupní smlouvy a kterou soud shledal neplatnou, resp. určil, že je neplatná, je ve vlastnictví žalované obce. Bez tohoto určení by objektivně žalobce, i kdyby se snad již měl stát úspěšným zájemcem o koupi tohoto obecního majetku (pokud by obec nereflektovala uvedenou právní realitu a rozhodla o prodeji tohoto majetku, který podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastní jiný právní subjekt, žalobci), nemohl dosáhnout jím sledovaného převodu vlastnického práva. Proto je při posuzování otázky naléhavého právního zájmu na podávání určovacích žalob, jež se týkají i obecního majetku, důležité, zda skutečně z praktické stránky mohou odstranit stav právní nejistoty žalující strany a mohou tak předejít případně dalším sporům či nikoliv. Platí proto v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, reflektující i dvoufázový princip nabývání vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jinými slovy řečeno, zájemce o koupi nemovitého obecního majetku, který zpochybňuje majetkoprávní úkon obce, na jehož základě byl již povolen (ve prospěch nabyvatele) vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a kdy podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku přísl. obec není v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník tohoto majetku, nemá ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že uvedený majetkoprávní úkon (resp. smlouva o převodu nemovitosti) je neplatný (neplatná).

Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; právní názor vyslovený v tomto rozsudku dovolacího soudu je závazný (§ 243b odst. 2 věta za středníkem).

V novém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu

Zdroj: www.nsoud.cz