Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 10.05.2011
Spisová značka: 26 Cdo 3482/2010
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Dokazování
Neplatnost právního úkonu
Výpověď z nájmu bytu
Žaloba určovací
Dotčené předpisy: § 711 odst. 2 písm. c) obč. zák.
Kategorie rozhodnutí: A

26 Cdo 3482/2010

Citujeme část právního názoru NS k výpovědi z nájmu bytu
 

Nájemník nesmí dostat výpověď z nájmu v bytě pokud si během nájemního vztahu pořídil vlastní rodinný dům, který považuje za dům určený k rekreaci. Výpověď z nájmu nesmí dostat ani v tom okamžiku, když tento dům obývá dlouhodobě. Vyplývá to z rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně sp. zn. 26 Cdo 3482/2010, který při řešení takovéhoto případu vydal zásadní právní větu: „Na nájemnících nelze spravedlivě požadovat, aby užívali k bydlení pouze jeden byt (§711 odst. 2 písm. c) obč. zákoníku), jestliže si svůj rodinný dům (který mají vedle nájemního bytu) pořídili pro rekreační účely a pro tyto účely ho (i po případné rekonstrukci) dlouhodobě užívají.“

Tuto právní větu na svém zářiovém zasedání schválilo většinovým poměrem hlasů i občanskoprávní a obchodní kolegium. Tento právní názor tak ukončil dohady o tom, zda majitelé nájemních domů nebo obce mohou dát výpověď z nájmu v bytě jen proto, že si nájemník pořídí dům, který považuje za dům určený k rekreaci. Přitom není podstatné, zda byl dům původně zkolaudován pro trvalé užívání.
 

Více na www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/web/Proverejnostamedia~Tiskovez...

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a/ Ing. P. T. a b/ J. T., zastoupených JUDr. Šárkou Foltýnovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalovanému Ing. J. D., zastoupenému JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Nad Zlíchovem 9/361, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 43/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2010, č. j. 11 Co 537/2009-147, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.400,- Kč k rukám JUDr. Šárky Foltýnové, advokátky se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. června 2009, č. j. 29 C 43/2007-116, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 30. října 2006 ze společného nájmu žalobců k „bytu č. 4, o velikosti 3+1, II. kategorie s příslušenstvím, ve 2. podlaží domu č. p. 256, ul. Světova 16, P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. března 2010, č. j. 11 Co 537/2009-147, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (vlastník předmětného domu a pronajímatel bytu) dal žalobcům (manželům jako společným nájemcům bytu) dne 30. října 2006 výpověď z nájmu předmětného bytu (dále též jen „výpověď ze dne 30. října 2006“) a že jako výpovědní důvod uvedl, že vedle předmětného (vypovídaného) bytu mají žalobci „rodinný dům č. p. 73 na stav. parc. č. 27, parc. č. 77 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 354/1 – zahradu a parc. č. 354/2 – zahradu, kteréžto nemovitosti jsou evidovány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram, pro obec Ohrazenice, pro kat. území O. na LV č. 11“ (dále jen „dům O.“). Vzal také za zjištěno, že dům Ohrazenice koupili žalobci v roce 1988 (je tudíž v jejich společném jmění) za účelem rekreačního užívání, že ho od počátku používají k rekreaci, ačkoliv kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu Jince z roku 1996 byla stavba (po provedené rekonstrukci) určena pro trvalé užívání jako rodinný dům, a že stavební úřad Jince udělil dne 13. června 2007 souhlas ke změně jeho užívání z objektu bydlení na objekt pro rodinnou rekreaci. Dále rovněž zjistil, že přístupová cesta k domu O. je v zimním období obtížně udržovatelná ve sjízdném stavu, že dům je vytápěn ústředním topením ze zásobníku plynu, který je doplňován dvakrát ročně, že splašková voda z domu je sváděna do jímky, která se vyváží zhruba jednou za čtvrt roku, že vzorek vody z vlastní studny (zdroje vody pro dům O.) byl vyhodnocen jako nevyhovující, že po desinfekci by byla voda ze studny použitelná jako užitková a že využitelná vydatnost studny není navíc dostatečná k plnohodnotnému provozu domu pro trvalé bydlení. Zjistil rovněž, že žalovaná podstupuje dlouhodobou onkologickou hormonální terapii ve speciální ambulanci Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel (a to i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 3172/2006), že nebyl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Žalobci sice měli ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu dva byty (vedle předmětného bytu ještě dům O.), avšak podle názoru odvolacího soudu na nich nelze „spravedlivě požadovat, aby tento dům (byt) užívali k trvalému bydlení“. Je tomu tak z důvodů nezajištění domu O. pitnou vodou a jeho nedostupnosti v zimním období, hlavně pro případ lékařského ošetření (v této souvislosti zdůraznil závažné onemocnění žalobkyně) a dojíždění do práce. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že výpověď ze dne 30. října 2006 je neplatná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Odvolacímu soudu zejména vytkl, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a pouze z pohledu zájmů a pocitů žalobců posuzoval otázku, zda lze na žalobcích spravedlivě požadovat, aby k trvalému bydlení užívali pouze dům O. Podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování nepřihlédl k tomu, po jakou dobu stav užívání dvou bytů trvá a zda, případně jaké kroky učinili žalovaní k vyřešení své bytové situace; k jeho oprávněným zájmům pak nepřihlédl vůbec. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 3407/2007 a zdůraznil význam objektivního hlediska při posuzování, zda lze na nájemcích spravedlivě požadovat, aby užívali jen jeden byt. Uvedl, že v roce 1996 žalobci dům O. nákladně zrekonstruovali a přestavěli, že poté byl dům zkolaudován jako rodinný a určený k trvalému bydlení, a že až v průběhu řízení bylo k žádosti žalobců povoleno jeho užívání jako objektu pro rodinnou rekreaci. Od roku 1996 měli tudíž žalobci dva byty, k vyřešení své bytové situace neudělali nic (přitom není vyloučena ani možnost prodeje domu O. a obstarání jiného vhodného bydlení pro žalobce z výtěžku prodeje) a i nadále využívali výhod nájemního bydlení. Měl rovněž za to, že ve vztahu k domu O. žalobci neprokázali potíže se zásobováním pitnou vodou a ani jeho obtížnou dostupnost v zimním období. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Dovolatel v dovolání odkázal pouze na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b o.s.ř. Dovolací soud však zastává názor, že vedle tohoto dovolacího důvodu uplatil – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (a to námitkami, že ve vztahu k domu O. žalobci neprokázali potíže se zásobováním pitnou vodou a ani jeho obtížnou dostupnost v zimním období).

Je-li, jako v daném případě, dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., lze v něm uplatnit rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Právě v takové nepřípustné polemice se způsobem hodnocení důkazů spočívají uplatněné dovolací námitky. Okolnost, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy způsobem, s nímž dovolatel nesouhlasil, a učinily na jejich základě jiné skutkové závěry, než předpokládal, není ještě důvodem k tomu, aby dovolací soud mohl označit skutková zjištění soudů obou stupňů za vadná. Naopak dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu a z nich vyplývající skutkový stav rozhodný pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř. (ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního názoru, že není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. proto, že na žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden ze dvou bytů, které mají.

Při posuzování otázky naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008).

Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že žalobci měli ke dni dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu dva byty (ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.), neboť vedle předmětného bytu měli ještě dům O. Uvedený závěr je výrazem ustálené soudní praxe, a proto z něj dovolací soud vychází. Pouze pro úplnost je zapotřebí připomenout, že soudní praxe v tomto ohledu dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu § 685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006). Přitom soudní praxe se ustálila v názoru, že také existenci výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005).

Z ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. O takovou situaci v projednávané věci evidentně nejde, neboť žalobci užívají k bydlení pouze předmětný byt.

Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněné pod C 2685 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) však rovněž dovodila, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou situaci (a tudíž o výpovědní důvod ve smyslu § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák./) jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod nájemního bydlení a přitom by mohl – objektivně vzato – užívat byt v nemovitosti, kterou vlastní relativně dlouhou dobu a kterou nijak nevyužívá přes to, že tato nemovitost by byla způsobilá jeho bytovou potřebu uspokojit. Zde je zapotřebí dodat, že Nejvyšší soud rovněž dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu (srov. již citované rozsudky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, a z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003).

V poměrech projednávané věci není – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – bez významu ani otázka, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V rozsudku ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném rozhodnutí byl dále vyjádřen názor (na nějž v dovolání odkázal dovolatel), že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace.

V naznačených souvislostech však nelze opomenout především právní názor, že neužívá-li nájemce svou vlastní nemovitost k uspokojení svých bytových potřeb pro nevyhovující bytové podmínky a bylo-li příčinou tohoto stavu, že nájemce (který nemovitost v takovém stavu již nabyl) si ji rozhodl ponechat jen pro účely rekreace, pak nelze mít za to, že jde o případ, kdy na nájemci lze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden ze dvou bytů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 24. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3172/2006, uveřejněný pod č. 46 v sešitě č. 4 z roku 2009 časopisu Soudní judikatura, a z 5. srpna 2010, sp. zn. 26 Cdo 3175/2009). Podle názoru dovolacího soudu o obdobnou situaci, a to také s přihlédnutím k tradicím, které jsou dlouhodobě v naší společnosti zakořeněny, jde i v případě, kdy nájemce si takovou nemovitost pořizoval nikoli pro účely trvalého bydlení (neměl v úmyslu opustit místo, kde se nachází nájemní byt, a přestěhovat se do takto nabyté nemovitosti), nýbrž pouze pro účely rekreace, a pro tyto účely ji (byť zrekonstruovanou) dlouhodobě užívá.

Při posouzení, zda lze na žalobcích (nájemcích bytu) spravedlivě požadovat, aby užívali k bydlení pouze dům O., nelze přehlédnout, že ve vztahu k domu O. trvají potíže se zásobováním pitnou vodou a s jeho obtížnou dostupností v zimním období. Bez ohledu na uvedené však nelze ztratit ze zřetele především to, že dům O. koupili žalobci v roce 1988 za účelem rekreačního užívání a že ho dlouhá léta (od roku 1988), a to i po uskutečněné rekonstrukci, používají pouze k rekreaci. Z těchto důvodů a s přihlédnutím ke shora citované judikatuře zastává dovolací soud právní názor, že na žalobcích nelze spravedlivě požadovat, aby užívali (k bydlení) pouze dům O., který používají k rekreaci. Zbývá dodat, že dovolatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 3407/2007 je nepřípadný pro naprosto odlišný skutkový stav; zatímco v uvedené věci žalovaný dům v Lysé nad Labem ke svému bydlení nepotřeboval, vůbec ho neužíval a hodlal ho prodat, bylo v projednávané věci prokázáno, že žalobci od počátku (od roku 1988) užívají dům O., a to i po rekonstrukci, pro (rodinnou) rekreaci. Z těchto důvodů se dovolací soud v konečném důsledku ztotožňuje rovněž s právním názorem, že v daném případě není naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.

Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 900,- Kč představující 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 10. května 2011

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu

Zdroj: www.nsoud.cz